Trocha povídání o vážné hudbě

22. března 2015 v 10:47 | Marja Virtanen |  Něco o mé maličkosti
Od posledního divadelního představení jménem Amadeus v divadle Na Vinohradech jsem si uvědomila, že vážná hudba je nedílnou součástí mých slechů. A že mám ráda Mozarta. A Beethovena s Bachem. Protože to byli prostě frajeři, jejichž genialita ve skládání neznala mezí. V jejich době samozřejmě moc uznávaní nebyli (a dokonce byli považování za blázny), ovšem, kdyby dnes viděli, jaký se rozmohl skoro až trend poslouchání a znovuzrození jejich děl díky živým orchestrům, asi by jim spadla brada až na zem. Nekecám. Všímám si totiž, že okolí už tolik neohrnuje nos nad Figarovou svatbou, nebo Klavírní sonátou č. 14 Cis Moll(atakdále). Naopak, dodává to pocit klidu, soustředěnost při práci, protože je prý i vědecky dokázáno, že vážná hudba je snad i větší nakopávačkou k práci, než jakákoliv káva (dobře, to možná bylo přehnané).
Podívejme se tedy vážné hudbě a reakci na ní na zoubek.



Když na to tak koukám zpětně, vážnou hudbu jsem začala mít opravdu v oblibě asi před třemi lety. Pro někoho je to možná málo, ale ony se ty náznaky objevovaly již na základní škole při hodinách hudební výchovy. A právě před cca třemi roky ta obliba vypukla naplno. Možná jsem to již někde psala (na tomto blogu), ale klidně to zopakuji. Na základkových hodinách hudební výchovy spolužáci vždy žbrblali, když se měla pouštět ukázka díla nějakého slavného skladatele. Zazněly věty typu "Jééééžiiiš, to je nuudaaaa." Moje maličkost však pozorně seděla v lavici a čekala na Ódu na radost. Například. Už při prvních tónech oné skladby jsem měla pocit velké radosti, zaposlouchala jsem se do čekaných i nečekaných změn melodií a jakmile se ozval operní hlas, tak jsem už nedokázala vnímat realitu. Jako bych se přenesla přímo do orchestru a tam byla součástí. Čehokoliv. A pak jsem litovala, když ukázka skončila.
A proto mě velice potěšilo, když jsem si tuto "minulost" mohla zopakovat doma. V Levných knihách totiž začali prodávat CD i s vloženými životopisy daných skladatelů za úžasnou cenu a proto jsem neváhala a pořídila si je. I když je mi jasné, že tohle za mě všechno vyřeší Youtube, ale to prostě není ono. Co je ale bezkonkurenční, když vše slyšíte naživo. To se pak ani nebojím říct, že je to hudební orgasmus.
Vážná hudba mě doprovází při učení, při čtení, při kreslení, pletení, nebo jen čistě při mém odplouvání z reality. Když chci slyšet kompozici a slavná díla skladatelů bez veškeré činnosti, abych to nebrala jen jako kulisu, jdnoduše tomu tak udělám. Do té hudby se dokážu jednoduše vžít, bez jakéhokoli násilného zaposlouchání se. Ta hudba vtahuje, láká k poslechu neuvěřitelným způsobem. Říká se, že kdo nemá rád vážnou hudbu, nemůže mít rád hudbu obecně. Zase tak krutě bych to možná nebrala (přece jen je to jaksi "kapka v moři" v dnešní době), ovšem nějaké malé jádro pravdy tam přece jen může být.
Už jen ten fakt, že určité žánry metalu čerpají z vážné hudby, mi dává pocit, jako bych také porozuměla základům mého oblíbeného žánru. A dnes je nemálo metalových skupin, kteří rádi použijí samotný orchestr, možné náznaky operního zpěvu (ale ne čistý operní zpěv), protože je to něco neotřelého, neokoukaného a lidé to mají rádi. Pokud se jim to líbí. Možná ani neznám jiný žánr v hudbě, který by kouzlo vážné hudby používal (pokud byste o nějakém věděli, klidně mi jej napiště do komentů). Vážná hudba je povětšinou také vnímána jako druh estetického cítění. Na metalový koncert se s oblibou obléknete do černých triček svých oblíbených skupin a do gládů, ovšem na koncert vážné hudby jdete ve společenském oděvu. I když jsou tací, pro které je pojem "společenský oděv" na úplně jiné úrovni, ale to je na jinou kapitolu.
Jakoby to byl paradox. Vážná hudba jako otisk minulosti, pro který se neváháme společensky obléct, jakmile se chystáme ji slyšet naživo a určité žánry metalu, které z této hudby čerpají a berou si inspiraci. Vlastně já ani nemusím mluvit o metalu - jsou i jiné žánry, které se vážností nechají inspirovat a na své songy si známé melodie půjčí (nebo je prachsprostě ukradnou v některých případech, když to vyjádřím takto hnusně). Na světě je jednoduše už tolik hudby, melodií a různých kompozic, že v podstatě není možné vymyslet něco originálního, aniž by nám to něco nepřipomínalo. A proto bych řekla, že většina autorů "utíká" k vážné hudbě. Bodejť. Když to pak nepokládají za své, je to v pořádku. Stejně to hudební kritici (nebo někdo jiný) poznají, když mají naposloucháno.
Vrátím se tedy ještě ke společnosti lidí a jejich vztahu k vážné hudbě. Jak jsem již vyjádřila výše, dnes už nejsou slavní skladatelé a jejich díla pouhou záležitostí starších generací. I naše mladší generace nepohrdne pořádnou dávkou nějakého toho Beethovena. Protože je to něco výjimečného, co v komerčních rádiích nikdo nezahraje na přání. Dnešní doba si totiž žádá klid. Žádný stres, žádné deprese a vážná hudba v podstatě slouží k vygumování těchto negativních jevů. V ní se snad nedá najít nic depresivního, dle mého názoru. A každý si tam najde to své.

Takže na závěr řeknu to, že vážnou hudbu mám velice ráda (a metal taky!). Když mám možnost, poslouchám ji dosytosti a nestydím se za to. Ono také není proč, že.
A pokud i vy rádi posloucháte vážnou hudbu, klidně se rozepište o vašich oblíbených skladatelích a co vám vážná hudba dává, budu ráda za reakce! ;)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aďka Aďka | E-mail | Web | 22. března 2015 v 11:21 | Reagovat

Vážne krásny článok :-) Plne s tebou súhlasím, vážnu hudbu som tiež vždy zbožňovala dá sa povedať že už odjakživa. Na hodinách hudobnej výchovy som zažívala to, čo ty a keď som hrávala na počírači sims vždy som im nastavila v rádiu tento typ hudby a dala si to poriadne hlasno, bola to taka moja simsácka úchylka. Inak zo všetkých slladateľov mám najradšej asi Beethovena <3 . Výhoda je, že moja sesrra hrá na klavíri a práve sa učí veľa pesničiek od Beethovena, takže ho počúvam skoro stále. Moja najmilšie piesne sú asi už spomínaná v tvojom článku Óda na radosť a Für Elise (na tú mám vážne slabosť). Ešte raz super článok :-)

2 Marja Virtanen Marja Virtanen | Web | 22. března 2015 v 11:24 | Reagovat

[1]: Děkuji ti! ^_^
Wow, vždycky obdivuji, když někdo dokáže zahrát nějaké skladby slavných skladatelů na jakýkoli hudební nástroj - klobouk dolů!

3 Morticia Lehtonen Morticia Lehtonen | Web | 23. března 2015 v 18:09 | Reagovat

Škoda, že nebydlíš někde poblíž - mohly bychom na operu a představení klasické hudby společně i s Amaranthes a myslím, že bychom si dost užily ;-). Ale možná tě potěším - na studentskou IS kartu máš právo na určitou slevu na jakákoliv představení (pokud vím, tak i dramata a tak, ale my to využíváme jen na tu klasickou hudbu), díky čemuž člověk ušetří za jeden lístek a pak může chodit častěji a ne jen jednou za čas, když peněženka dovolí :-)

4 Marja Virtanen Marja Virtanen | Web | 23. března 2015 v 22:54 | Reagovat

[3]: To by se mi hodně líbilo! ^_^ IS kartu si plánuji pořídit, ale až později, teď by se mi to ani nevyplatilo.

5 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 14. července 2015 v 23:14 | Reagovat

Také jsme si našla svou cestu k vážné hudbě, dost tomu pomohl jednak metal, tak hudební cimbálové tábory, kam jsme jezdila asi pět let, a kde byl dost často ústředním tématem tábora právě některý hudební skladatel. Pro mě vede Bohuslav Martinů, Vivaldi a Giusseppe Verdi, jeho Nabucco dokáže vytvořit takový mráz na zádech, jako nic jiného. Zrovna mám v počítači Wagnerovu Valkýru, tak až bude naposloucháno, podám hlášení. :)

Mimochodem znáš kapelu Haggard? Pokud ne, tak honem honem poslouchat, neboť tahle banda se stálým miniorchestrem si Tě získá. ;)

6 Marja Virtanen Marja Virtanen | Web | 14. července 2015 v 23:19 | Reagovat

[5]: To mě právě štve, nikdy jsem se žádného tábora nezúčastnila a už vůbec ne těch tematických a je fakt, že dříve, než jsem začala s metalem, tak jsem měla ráda vážnou hudbu a když jsem zjistila tu spojitost, plesalo mi srdce ^^

Určitě poslechnu, díky za doporučení ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama