Ta tajemná osoba v koutě podvědomí- Kdo to je?

9. ledna 2015 v 17:34 | Marja Virtanen |  Depressed
Vysvětlení: Prosím, neberte článek něco jako schizofrenní, depresivní nebo, nedejbohům, sebevražedný výlev. O nic takového nejde - je to jen čistě temná fantazie. Člověk se v těchto myšlenkách občas vyžít může - i když to zní bláznivě.
Příjemné čtení přeji!



Stojí v koutě podvědomí a není možné se ji podívat do tváře. Je jako stín, lze spatřit pouze černou siluetu. I když ... Neví, zda se může jednat o spatření. Vždyť ji nezná. Ale ví, že tu je. Každou chvíli, každou vteřinu ji vidí vnitřním zrakem. Sám mozek nabízí pohled na tu Tajemnou osobu. Jako by do sebe pohltila černočernou tmu - tak totiž vypadá. A její vnitřní rozhodně nezkresluje.
Sedí v koutě, nohy u brady. Ruce jen tak nečinně spočívají na zemi, chlad podlahy necítí. Tajemná osoba se nepřibližuje, ani nevzdaluje - jen stojí a ... dívá se? Možná, ale to si může jen představit. A proč tomu vlastně říká Tajemná osoba? Protože ten stín takto vypadá? Nepřizná si, že by to mohlo být něco jiného? Asi je to zhmotněný pocit. V poslední době se totiž nic nedaří, svět se obrátil proti němu. A ta Tajemná osoba je stále s ním. Kéž by odešla. Akorát ubližuje, i když nic nedělá a on jen tiše trpí a v duchu se snaží Tajemnou osobu mlátit, vyhánět a odstrčit. Zkouší to slovně, ale i fyzicky. Bojuje. Ale ona se nepohla ani o píď. Však proč taky. Chce zůstat, dokud on nepřijde na způsob, jak se jí zbavit.
Vypjaté situace bývají nejhorší. V takových chvílích cítí přítomnost Tajemné osoby nejvíce. Její síla je obrovská, zničující, stresující, někdy skoro i smrtelná. Nemluví, koná. Není zapotřebí znát slova, stačí činy a ty jsou horší a pro něj je to tortura. Jak má tohle sakra vydržet? "Je stále se mnou, drží mě, nepouští mě, děsí mě!"
Nežádá však o pomoc.
Ona stále stojí. Čím více negativních emocí a situací mozek vstřebá, tím je Tajemná osoba silnější a mohutnější. Není tu žádný způsob, jak ji zničit, jednotná metoda neexistuje - ona se jen tak nevzdá. Temnota čiší z každé křivky těla. Hnus a odpor čiší z každého centimetru černoty, prostupuje dále a otupuje zdravý rozum. Někdy je vše tak intenzivní, že se objevují černé plameny s fialovými konci. A to je stav nejvyšší nouze.
Musí mluvit před publikem. Staví se na stupínek, v rukách drží papír a chystá se promluvit o problematice dnešní doby. Najednou se rozklepe. Nejdříve nohy, poté ruce. Jeho tělo začíná polévat pot, řeč se najednou vytratila. V krku se mu totiž vytvořil knedlík, který zabraňuje jakékoli vydání hlásky. Dívá se na obecenstvo a má pootevřená ústa. Má pocit, že se mu snad potí i oči. Mlčí. Třese se.
A Tajemná osoba nabírá na síle.
Diváci vyčkávají. Proč se ten chlapec tolik třese? On má chuť zmuchlat papír, hodit ho na zem a odejít pryč. Ne to nesmím! Nesmím se nechat pohltit tou ... tou ... prostě něčím! Ovládá mě to, nenávidí mě to, chce mě to zničit! Pomozte mi někdo!
Poté začne něco pomalu vykoktávat. Řeč se stane smysluplnější po pár minutách, jelikož zabojoval s takovou vervou, že Tajemná osoba neměla šanci. Jednoduše se stáhla do ústraní, již nebyla šance ji v koutku podvědomí potkat. Zmizela. A jemu se ulevilo. Třes ustal, řeč byla plynulá. Zvládl to.

O několik dní později se však objevila znovu, tentokrát mocnější než předtím. Měla tak temnou auru, že sebešťastnější osoba by nevydržela myslet na nic pozitivního. Pokud by Tajemnou osobu měla ve svém podvědomí.
Plakal. Protože takový nápor negativního myšlení nikdy nepocítil. Poddal se stínu, jinak to nešlo. Chtěl ji utéct, ona mu to však nedovolila. Otevírala mu svou náruč a on musel chtě nechtě jít.
Jdi pryč! Vypadni! Nech mě být!
Nenechala. Nabrala již tolik síly ... Tak proč ji nevyužít.
Schoulil se do peřin a třes se vrátil. Říkal tomu psychická zimnice a nedalo se tomu nijak zabránit. Vše se zdvojnásobovalo s pocitem, že má Tajemná osoba nad ním nadvládu a jen tak nepřestane. Hon na pozitivní myšlenky začal. Stihne ji včas zastavit?
Je to zlodějka štěstí, ničitelka odvahy a zrádkyně, která neotevře dveře snahám. Tyhle silné faktory ji totiž ničí. A to ona nedovolí, mohla by totiž zemřít. A to se jí nelíbilo.

Jdi pryč z mého koutku mozku
Nech ve mně alespoň kousek cti
Jdi pryč z mého šťastného kousku
Pozitivními myšlenkami mě pocti.

Co ale od tebe můžu čekat
Než jen to drásavé temno
Necháváš mě jen o samotě plakat
A nedáš mi žádné světlo.

Ty totiž v sobě žádné světlo nemáš.
Jsi totiž plná černoty
Jen smutek mi totiž dáváš
A také dny plné temnoty.

Odejdi a nenech mě se omezovat.


Pozorným čtenářům již nejspíše došlo, o čem jsem zde psala. Pokud víte, neváhejte se pochlubit do komentářů! Budu ráda za odezvu.
Nápověda: Jedná se o pocit ženského rodu, který zažíváme určitě každý.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kira Kira | Web | 13. ledna 2015 v 21:13 | Reagovat

Jo, zní to depresivně, něco jako psycho :D Ale já tohle ráda čtu, musím říct, že začátek se teda hodně povedl.

2 Marja Virtanen Marja Virtanen | Web | 14. ledna 2015 v 17:36 | Reagovat

[1]: Děkuji moc! :3

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 16. ledna 2015 v 20:12 | Reagovat

Aw, a teď mi to nedá spát! Napadá mě tolik možností pro to, kým by mohla být. Zkrátka píšeš moc dobře na to, abych našla jednoznačné řešení...

4 Marja Virtanen Marja Virtanen | Web | 17. ledna 2015 v 16:21 | Reagovat

[3]: Jedna z těch mmožností je určitě správná ;)

5 Lukáš Lukáš | Web | 17. ledna 2015 v 17:49 | Reagovat

[1]: že ? I mně se to zalíbilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama