Čím větší deprese, tím větší závislost na umění

4. května 2014 v 11:41 | Marja Virtanen |  13. komnata
Nadpis samozřejmě neberte nějak negativně, je to jen takové symbolické vyjádření. I když občas je to docela výstižné.
Chuť něco vytvářet mi vždy vznikne díky vnuknutí nějakého nápadu, či inspirace. A nejvíce se tyhle chvilky posilní, když se mi stane něco zlého (viz škola). A jelikož jednoduše nechci jen tak sedět v koutku a plakat, jak je ten svět nespravedlivý, ošklivý, jak jsou lidé falešní a podobně, tak sednu k počítači, či k papíru a vytvářím. Cokoliv - povídky, kresby (které samozřejmě nedokončím hned, nějakou dobu to trvá). Nebo si čtu, to mi také velmi pomáhá.
A proč zrovna závislost na umění?



Je to vlastně takový lék na duši. Někdo se vybije při nějakém sportu, někdo si namaluje portrét daného člověka a pak ho prošpikuje šipkami, já vytvářím. Pokud je tedy možnost. Ale hlavní myšlenkou je, že potřebuji něco dělat. Kdybych prostě jen koukala někam mimo, určitě by mě napadaly naprosto depresivní myšlenky, možná i myšlenky k ukončení života, avšak to jsou ty největší pitomosti, při kterých člověk ničeho nevyužije, přesto jsou v těchto "černých" obdobích výborné nápady na tvorbu. Nebála bych se to i nazvat "hnízdem Múz".
A na tomhle jsem právě závislá.
Ono samozřejmě nejde jen o samotné umění. Někdy nápad nepřichází, tak mi pomáhá zahrát si počítačovou hru, ale to je na jiné téma.
Při vytváření něčeho (ať už je to cokoliv) cítím, jako by se má duše od toho všeho negativismu očišťovala. Přenáším to na tu danou plochu (papír, obrazovka) a psychicky se mi dost uleví. Plus ještě když se to někomu líbí a ocení to (nebo i naopak, ovšem v potaz přichází jen kritika, co má hlavu a patu). Jako bych tím vyjádřovala "já chci ještě žít". Nikdo mi totiž nemůže zabránit v tom, abych něco vytvářela, mám absolutní volnost a nikdo mi nic nediktuje a to se mi líbí. Proto jsem se k umění tak upnula. Možná znáte ten nepopsatelný pocit z dokončeného díla, které jen čeká na to, až ho někde zveřejníte (to není podmínka, logicky). Jste čistí. Umění by mohl být takový psycholog zadarmo - je jedno co vytvoříte, hlavně, že se vám uleví. V hlavě se mi vytvořil takový teoreticky-smrtící koktejl: nuda + depresivní myšlenky = poplach. Vemte si, kolik děl vzniklo jen proto, že se někdo nudil, nebo byl v (těžké) depresi (viz třeba Edgar Allan Poe).
Je mi jedno, že si třeba někdo myslí, že jsem divný člověk. Proč ne, každý jsme jiný, každý máme jiné způsoby, jak se s problémy vypořádat. Naopak se mi líbí, když mi tohle někdo řekne. Nechci jít s davem - většina z nich jde někam do klubů opít se a co z toho mají - akorát kocovinu, označené trapné fotky na Facebooku a absolutní okno. To jsou jen příklady toho, co se děje. A mě takovéto způsoby nebaví, přijde mi to už přehnané. Potřebuji spíše klid a pohodu, tyto dvě věci se jednoduše s uměním pojí (v mém případě).
A kdy tato závislost začala? Poměrně nedávno vypukla naplno. Poprvé jsem tuto metodu použila někdy ve 13 letech - vytvářela jsem různé kresby a nesmírně mě to bavilo. Později jsem začala psát články a též mě to chytlo a teď je to snad nejintenzivnější. A taky dost potřeba, v některých chvílích mám co dělat, aby to se mnou psychicky neseklo. V okamžicích absolutní prohry si řeknu, že nemá cenu vše vzdávat a jdu se vyléčit.
Co se týče kreslení, dost často používám černobílou techniku, s pastelkami si v mých náladách nerozumím. Kdybych použila pastelky, bylo by to pro mě něco, jako falešné přesvědčování sebe sama, že vše je v naprostém pořádku. Je to na mě moc barevné, umělé, nevyjadřující tu podstatu toho všeho. I v případě, že kreslím černobílý portrét, barevně by to nebylo ono. A tak je to u všeho - černobílé mi to prostě přijde lepší, typické. Líbí se mi, jak s tou tužkou mohu pracovat, vytvářet detaily, stínovat (upřímně, stínování musím ještě hodně trénovat), gumovat, jakmile se něco nepovede. U pastelek tohle trochu beru jako omezení, tam se to s nimi už musí umět.
Povídky, básně, úvahy. Vždy mě napadne nějaké téma, které nemusí být dvakrát plné radosti. Příběhy, často se smutným koncem, v jejichž obsahu lze najít otisk veškerých mých pocitů v daném okamžiku. V mých dřívějších letech jsem vytvářela docela drastické básně, ani nevím, jestli bych je dnes někde našla. Ale pomáhalo mi to. A úvahy momentálně píšu velmi často, protože takovému pořádnému monologu a filozofování se nic nevyrovná. I ve škole, při slohu, dávám spíše přednost úvahám, než třeba vyprávění. Zamyslet se pořádně nad nějakou myšlenkou je sice trochu námaha, ale určitě to stojí za to.
A na závěr bych řekla, že tohle je sice čistý článek bez mé tvorby, ale postupem času se zde může něco takového, jako "tvorba ze špatné nálady" objevit. Jen tak se toho totiž nezbavím, od toho mě nikdo nedostane, je to závislost, návyk, obsese. Dokud to neudělám, budu se cítit zle. A omezení nemá přístupovou cestu.

Máte i vy něco podobného? Podělte se v komentářích;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 feministicgirl feministicgirl | Web | 4. května 2014 v 12:28 | Reagovat

Každý né úplně šťastný člověk potřebuje někdy utéct od reality a nějak si ten smutek vybít. Tvůj způsob je podle mě to nejlepší řešení. Taky ráda kreslím a píšu, ale moc mi to nejde a nikdy nemám žádný dobrý nápad, takže od reality radši utíkám k seriálům a hrám, ale někdy bohužel také k alkoholu, pornu a žiletce.

2 Sarinka Sarinka | Web | 4. května 2014 v 13:01 | Reagovat

Dúfam že sa tu aj nejaká tá tvoja tvorba po čase objaví, po prečítaní článku mám chuť si ju obzrieť :)

3 Mufi Mufi | Web | 4. května 2014 v 13:09 | Reagovat

Jsem na tom podobně. Já tedy spíš patlám abstrakce a píšu básničky, ale funguje to na stejném principu. xD Jen je mi líto, že jsem tuhle metodu objevila až po zkušenosti s žiletkou...

4 Rachel-Roo Rachel-Roo | E-mail | Web | 4. května 2014 v 16:57 | Reagovat

me pomaha cist si nebo koukat na oblibeny serial, zapomenu pak na sebe a je to lepsi :) pekny clanek

roo.rachel.1987@gmail.com
SOUTĚŽ O ODZNÁČKY A KNÍŽKU
http://rachel-roo.blogspot.cz/2014/04/velka-knizko-placickova-soutez.html

5 Marja Virtanen Marja Virtanen | Web | 4. května 2014 v 19:32 | Reagovat

[1]: Máš zajímavé způsoby odreagovávání, ale ten alkohol s žiletkou mě mrzí, to snad ani není potřeba ... Ale seriály a hry také beru jako součást mé odvykávačky od deprese, to ne že ne :)

[2]: Díky, ono už něco málo tady je (wallpapery, nakreslená loga), ale rozhodně to není vše ;)

[4]: Děkuji, máme to podobné (občas ;) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama