Září 2012

Melancholie pondělka

24. září 2012 v 21:07 | Marja Virtanen |  Others
Zaposlouchala jsem se do tlumeného bubnování dešťových kapek na parapet a přemýšlím, proč nebe najednou pláče. Ne ne, to není nebe. Že by andělé? Netuším. Ať je to ale jak chce, chci cítit tu vůni po dešti. Vůni přírody, která vždy obklopí celé okolí a zahalí tohle všechno do oblaka příjemné a voňavé mlhy. Avšak tu melancholii nechám v sobě. Tu vůni si mohu pouze představovat.

Který blázen si v téhle zimě otevře okno, jen aby se nadýchal čerstvého vzduchu a najednou kýchnul? ,,Já ne.,,

Melancholie pondělka. Den, při kterém si vybavím bílou barvu. Nevím proč-je to sice začátek pracovního týdne, zase nadbytek stresu, úzkosti, depresí, pracovitosti... Ale začíná zas něco nového. Každému týdnu dávám šanci. Začít s čistým štítem. Vím, že přijde něco nového, ať už to bude zlé, nebo dobré. A další týden se to zase smaže.

Jak ironické. Celou dobu tady básníš o dešti...

Ano, ten déšť. Už ho neslyším. Přestal. Ale ta melancholie je tu pořád. Vlhnou mi oči. Slzy? Ne ne, nechci plakat. Nemám důvod. Třeba by to bylo štěstím. Cítím, že se usmívám.

Umíte brečet a smát se dohromady? To se máte, já ne.

Moje myšlenky by teď měly odplout pryč, protože cítím, že melancholie mě naprosto pohltila. Vnímám i ty nejmenší zvuky kolem mě a přijdou mi jako rajská hudba na Zemi. Jenže já nechci. Zůstaňte. Je fajn, zůstat při vědomí a cítit se jako zasněný blázen. Proč ne? Je to osvobozující. Další úsměv. Ano, je fajn, umět se dotknout svého štěstí, když víte, že je na dosah. Má zlatou barvu.. ne počkat... modrou? Nevím, nezajímá mě to. Ale když už jsem dala barvu tomuto melancholickému pondělku.... proč nedat bílou i štěstí?

No nebyla by to spíše průhledná?

Poslední kapka deště dopadla na parapet.
Možná na mne dolehla jen únava.
Možná jsem se jen dotkla svého bílého štěstí.
Možná vše moc prožívám
v tomto melancholickém pondělí....


Co dokáže s člověkem udělat pár nabručených lidí

20. září 2012 v 19:08 | Marja Virtanen |  Depressed
Srdíčkový den. Znáte to. Prodávání drobností jako klíčenky, magnety... a výtěžek jde na handicapované děti. A z toho všeho vyplývá, že se toho musejí zúčastnit studenti různých škol, aby se ,,jaksi,, zapojili do společenského dění a aby otravovali lidi na ulicích. Nám se to také nevyhlo.

A tak jsme se ve středu a ve čtvrtek vypravili na obchůzku městem. Bylo to šílené. Otázka: ,,Dobrý den, nechcete přispět na handicapované děti?,, mi už dost často lezla krkem. Jak se dalo očekávat-někteří lidé byli naprosto nepříjemní, jiní na nás koukali, jak kdyby jsme spadly z višně a někteří byli naštěstí ochotní si něco od nás koupit. Stejně jsme neprodaly všechno, jen nás udivilo, že některé skupiny to bez problémů prodali do půl desáté (kdo to prodal před jedenáctou, mohl domů, kdo ne, do čvrt na dvě to měl doprodat, nebo vrátit), když se ostatní snažili jak mohli a stejně měli skoro všechno. A to se lezlo všudemožně-před obchodní centra, do obchodů, odchytávání lidí na ulicích...

Teď trochu blíže z mých pocitů.
Stojím před obchodním centrem a vyhledávám různé tváře, které by alespoň byly ochotny pomoct. Avšak tady se říká: Nesuď knihu podle obalu. U koho jsem předpokládala, že by mohl být sympatický, u něho jsem se šeredně spletla. Ani jsem nestihla dopovědět otázku a už odsekli ,,Ne.,, Tak jsem si schválně odchytla lidi, kteří na pohled vypadali tak trochu sobecky. A hle-ono to fungovalo. Byli více, než ochotni. A člověk to prostě nečeká, ale stejně tam ten pocit neúspěchu je. Pocit toho, že se toho prodalo málo. Je to sice taková prkotina, ale je to tak. Chtěla jsem co nejdříve domů (stejně tak moje spoluprodávající), ale prostě se nám to nepodařilo. Měli jste vidět tu závist nás všech, když jsme se dozvěděli, že to někdo má celé prodané a může domů dříve.

Co se dá dělat. Naštěstí je to už za námi a doufejme, že příští rok toto nebudeme dělat znovu, protože mi přijde, jako bych se z toho zcvokla. Ať žijou Srdíčkový dny, fakt.

Moje maska nenávisti

18. září 2012 v 18:48 | Marja Virtanen |  Depressed
Nenávidím je. Všechny. Jsou výjimky, ale všechny je nesnáším. Jsou jako démoni. Přízraky. Sají pozitivní náladu, nasazují jen temnotu do vaších duší. Oni škrtí. Dusí. Svým smíchem rozbíjí vše krásné kolem. Svými jízlivými poznámky, které jsou jako hořící dýky, se vám zabodávají do srdce, duše a mozku. Střílí a dobře míří. Zapalují vám oheň před očima. Buší pěstmi do vašeho sebevědomí. Používají ho jako boxovací pytel. Dávají si pozor na to, co řeknete, aby se vám mohli za každou chybu vysmát do ksichtu. Jsou jako lahvičky jedu, které povinně musíte vypít. Jsou to psychologičtí upíři. Nechtějí vaší krev, ale vaší energii, kterou si berou pro své vlastní potřeby. Jsou to puberťáčtí FBI. Ví o vás všechno, možná víc, než víte sami o sobě. Nosí přátelskou masku vypůjčenou z divadla Falše. Vstupenky jsou zdarma. Nasadí vám nehmotnou kovovou helmici jako v hororu Saw. Týrají vás, dokud nepadnete na kolena a neřeknete: ,,Už dost!!!,, Nutí vás padnout na kolena a připravit vás na středověkou popravu. Zacházejí s vámi jako s kacíři před upálením. Nutí vás dělat věci, které se sami neodváží. Šikanují... Mají výčitky?

Ne.
Jeho krákoravý smích se rozléhá po celé třídě, její smích je trapný až na půdu. Cokoliv on řekne, ona se začne smát. Cokoliv ona řekne, on se začne krákat (smát se). Jejich vtipy nejsou vtipy. Jejich vtipy jsou ohnivé dýky. Šípy. Otrávené šípy. Nindžové jsou oproti nim kus hadru. Co nindžové. Pořádní bojovníci. Avšak oni to dělají psychicky a své vydobyté vítězství si řádně užívají. A co je součástí jejich bujných oslav?
Smích.
Co chci udělat? Já...já nevím. Nechat je být. Nevšímat si jich. Žít si svůj vlastní život. Mít vlastní svobodu. Nebudu se jimi zabývat. Nemají mozek. Tak si ho berou od ostatních. Nemají štěstí. Tak ho kradou od ostatních. Nemají motivaci. Tak si jí půjčují od ostatních. Nemají city. Tak je vysávají. Mají komplexy. Tak si je vybíjejí. Čím víc se topíte, tím více vás stahují pod hladinu. A smějou se tomu. Chtějí vás zničit.
Dejte mi váš lektvar ovlivňování.
Já se však nestanu vaší otrokyní.
Ale já se otrávím.

Nespravedlnost, která snad někdy bude potrestána

14. září 2012 v 21:35 | Marja Virtanen |  Depressed
Znáte nějakého člověka, kterému projde snad úplně všechno? Ale dělá to podvodem? Jestli ne, tak máte obrovské štěstí. Protože já takového člověka znám. A není to vůbec nic příjemnýho.


Ten pocit, když vejdete do prázdné školy...

14. září 2012 v 16:51 | Marja Virtanen |  Others
To se mi přesně stalo včera, jelikož každý čtvrtek máme nultou hodinu zeměpisu a mě jede dřív autobus, takže jsem ve třídě vždy jako první. Můžu říct, že ten pocit je více, než zvláštní. Bude to znít divně, ale je to takové, jako kdyby jste vstoupili do budovy, která neplní svůj účel. Je to podivný pocit prázdnoty. Temnoty. Pocitu, že tady se vše odehrává-vše špatné a někdy možná i dobré. V chodbě není rozsvíceno a já ťapkám po schodech do druhého patra. Škola je malá, takže mám oto větší pocit uzavřenosti. A to je poprvé, co jsem se takto ve škole cítila.

Vstupuji do třídy a schválně si nerozsvítím. Rozhlížím se po této místnosti s lavicemi a židlemi, které mi pro tuto chvíli přijdou jakoby plné myšlenek. Jakoby mi něco sdělovaly. Tady sedí člověk, kterého nenávidíš a nejraději bys byla, kdyby sem nechodil. Tady zas sedí člověk, který ti tolik nevadí, ale mohl by se chovat lépe. A další a další myšlenky, které se mi honily hlavou. Podívám se na tabuli. Je nesmazaná. Ale nechci vzít houbu a smazat ji, zatím to není moje práce. Jen na ni nezaujatě koukám a myslím na jednu věc-za chvíli na ni učitel začne něco psát, spolužáci budou naprosto otráveni že zas musí dávat pozor a já se budu snažit stíhat opisovat poznámky. V tuto chvíli mi ale přišla jako naprosto záhadná, zlostně vyhlížející věc, navíc když byla ještě tak temně zelená. Dominovala celé třídě. I ta katedra nevypadala dvakrát přátelsky. A monitor počítače na mě ukazoval záda jako by chtěl říct ,,tady nemáš co dělat, vypadni.,,

Tak jsem se zvedla, rozsvítila třídu a šla si koupit do automatu kafe.


Rozcestník-Tvorba

13. září 2012 v 21:37 | Marja Virtanen

Kresby


Designy


Jiné



Tedy..měla bych se představit ;)

13. září 2012 v 20:24 | Marja Virtanen |  13. komnata
Napadlo mě, mít tento blog z důvodu, protože na ten předchozí mi chodil nežádoucí člověk, který se dokonce snížil k tomu, aby četl mé články nahlas a před celou třídou. Bylo mi upřímně trapně. Nechtěla jsem, aby tohle dále pokračovalo, a tak jsem přestala psát tolik osobní články na původní blog a založila si tento. Je mnohem osobnější a já upřímně doufám, že na tenhle nepřijde. Protože tohle nebude jen tak ledajaký blog, ale tohle bych považovala za ,,elektronický deníček.,,

Změnila jsem si dokonce i přezdívku-a to úplně. Vybrala jsem si přezdívku ve finském jazyce, protože (jak už píši v profilu) je podle mě finština nádherný jazyk a přála bych si, mít alespoň finské jméno. Samozřejmě mohla jsem si dát i přezdívku v japonštině, ale to by se vymýšlelo asi pekelně dlouho. Jelikož tento blog teprve rozjíždím, nebude tady toho asi tolik, jako by jste očekávali. Navíc mi tenhle nápad, založit si nový blog poradila kamarádka z mého oblíbeného blogu-ovšem nebudu říkat jakého. Možná mne poznáte, nevím. Ale možná taky ne-je to na vás, pokud jste velmi často navštěvovali můj předchozí blog, tak mě podle profilu určitě poznáte, aniž byste museli nějak setsakramentsky hádat. Ať to ale bude jak chce-na ten předchozí už jen tak svoje ,,osobní zážitky,, psát nebudu. Spíš jen tak něco obecně.

A proč jsem tento blog pojmenovala zrovna The Black Butterfly? Černá je moje oblíbená barva a ,,butterfly,, znamená anglicky motýl-jako motýl se totiž cítím. Volně a nezávazně, hlavně když mám tento blog. Tudíž ,,černý motýl,, je asi nejvýstižnější jméno pro tento blog.

Tak to je tak krátce k seznámení s blogem, více informací se dozvíte během článků, takže doufejme, že vše bude v pořádku ;)